Město, radnice a objekty poblíž

Radnice

Kde přesně naše radnice v dobách nejstarších stávala, dnes bohužel nevíme. Ve švédských válkách byla nepochybně (jak konečně o tom svědčí 1. městské privilegium z r.1635) velmi zpustošena, ne-li zcela zničena požáry, při nichž shořely i všechny městské výsadní listiny. Kde se tedy v letech kde se tedy od r.1635 až do poloviny XVII. století nacházelo sídlo městského purkmistra a městské rady se nedá říci. První zprávy o radnici máme až z doby de Souchesů, neboť v roce 1656 se píše, že radnice byla vrchností zřízena na nynějším místě z pustého lánu, jehož pozemek ve výměře 76 měřic i s domem byly vrchností darovány městu. V roce 1780 byla tato budova přestavěna do podoby, jakou měla až do počátku XX. století. Měla mansardovou střechu krytou šindelem (podobnou jako má dnes sýpka naproti kostelu) a na hřebenu střechy uprostřed budovy malou věžičku. V přízemí přesně uprostřed budovy byl průjezd s vraty s horním půlkruhovým obloukem. V levé polovině přízemí směrem k Čadovým byla dvě okna obecního hostince. A v pravé polovině přízemí budovy byla rovněž dvě okna, menší než u hostince a za nimi byly místnosti s podlahou položenou níže než u hostince.Nad vraty v 1. poschodí pravé části budovy byly na náměstí rovněž dvě okna a zde byly úřadovny purkmistra a městské rady. Tento stav radnice trval až do roku 1902, kdy pro svůj značně ošumělý zevnějšek a nedělající městu již valnou okrasu, byla stará radnice stržena a na jejím místě postavena radnice nová, v nynější podobě.
Dále se můžeme dočíst v „Popsání duší" z roku 1827, že na radnici (tehdy č. p. 50 po přečíslování 1886 - 1914, nyní č. p. 56) bydleli: Pavel Bošek měl na vychování Marii Havlišovou, učedník Jan Rozum, pastýř Josef Baunek, služka Mariana Moučková, čeledín František Stehlík s rodinou (4 osoby), sluha rychtáře s rodinou (3 osoby), noční hlídač František brázda s rodinou (5 osob).

Socha sv. Jan

Palackého ulice

Až do 24.9.1971 stával v ulici, která na svém dolním rohu nesla nápis "Palackého ul." (pod pekárnou) dům, kterému se říkalo „kasárna" (tuto uličkou jsem chodíval do školy a i na tu tabulku si pamatuji). Roku 1970 tady bydlely 2.osoby, ale jak se můžeme dočíst v "Popsání duší farnosti jevišovické z roku1827" zde žila židovská rodina Mojžíše Grossmanna v počtu 5 osob. Po zboření tohoto domku tady vznikl záhon.

Dřevoryt

Dřevoryt z konce XIIX.století,ukazuje pohled na Jevišovice v době,kdy jevišovické panství držel rod Ugarte.

Hradby

Do katastrální mapy je modře zakresleno původní městečko Jevišovice obehnané hradbami. Jde o situaci z konce XV.století.

Vzpomínky

Tento snímek pochází z roku 1899 a k tomu uvádím vzpomínky pana Jaroslava Špalka, jak byly uveřejněny v JEVIŠOVICKÝCH NVINÁCH roku1968 č.11:
„Přes dvěstě let tu stojí kamenný svědek sv. Jan a pozoruje, jak se časy mění. Opravdu mnohé a mnoho se za tu dlouhou dobu změnilo. Jen ten obtížný terén rynku, na který ze svého povýšeného stanoviště shlížel, zůstával stále stejný, nehezký, kamenitý, hrbolatý, vodou rozbrázděný a trávou zarostlý.
Zejména prudké letní lijáky rozrývaly každoročně povrch rynku, svažující se dosti prudce směrem k radnici a do údolí na Podolí, v množství struh a stružek a odnášeny všechno, co bylo v předešlém roce při opravách navezeno.
Bývalo rušno na našem rynku, byl odedávna jádrem obce - ve stínu panského sídla - Starého zámku. I vodu z luk sem dovedli, kamennou kašnu postavili, dali jí ohavnou budovu na ochranu a v zimě proti zamrznutí obkládali koňským hnojem. Ubohá panenka, která rozděluje trubkou vodu s potrhanou, železnou obručí staženou krinolínou, pohlíží nyní volně do nového období.
Rynk do poloviny našeho století byl proťat úhlopříčnou a málo sjízdnou cestou, po které vyjíždělo hraběcí panstvo ze Starého zámku, nebo se řítilo horní cestou kolem sv.Jana do hlavní ulice ke kostelu. A sv. Jan obdivoval a k koukal. Býval ozdoben citlivou rukou, která vysadila po stranách nízké akáty s velkými růžovými květy. Stejný stromek býval také u vchodu do protější zahrádky a byl stále v pečlivé ochraně paní domácí z přilehlého domu.
Na rynku bývalo také dosti hluku a křiku. Potahy kravské i koňské vyjížděly z hospodářských stavení, panské vozy rachotily, lidé nakupující ve třech obchodech hlaholili.
Povozy rachotily, lidé se zbožím přecházeli sem a tam a jiní si zase vyřizovali své záležitosti na radnici a nezapomněli také zajít do radniční hospody na skleničku (byla nalevo do vrat - dnešní knihovna). Odpoledne se pak přihrnuli kluci ze školy a mávajíce pískačkami, dali se do různých her. Křiku bylo při tom mnoho. Jen někteří starší občané nebo obchodníci vybíhali někdy z domů, aby kluky napomenuli nebo jim případně dali na pamětnou. Do školy pak chodívaly žaloby na nezbedníky a bývala výplata i tam.
Na svahu proti vjezdu do Starého zámku stávala letitá lípa,již nakloněná a od kluků ulámaná a na kmeni strašně zohavená. Takže byla nakonec z příkazu obecního úřadu odstraněna.
Nejživěji bývalo však na rynku o výročních trzích. Přijíždělo sem vždy hodně kramářů, někteří se svými stánky - my jsme jim říkali boudy - rozložily se po obou stranách úhlopříčné cesty a často i v ulici (nyní od Čadových k Faře).
Před léty byla na rynku zasázena pěkná lípa, zdárně roste a každoročně rozkvétá na místě, kde kdysi, ještě před zavedením elektrického proudu, stávala jediná lucerna s petrolejovou lampou, kterou v zimě denně zažíhal místní občan, který byl zároveň obecním strážníkem, ponocným, údržbářem obecních komunikací a obecním sluhou. Byl to poctivý,nenáročný člověk a spolehlivý pracovník.
A sv.Jan se ze svého povýšeného místa jen díval a divil se.